Dentální slitiny kovů
Dentální slitiny kovů slouží k výrobě zubních náhrad a jsou nejstarším materiálem používaným v protetice. Jako slitina se označuje spojení několika kovů, jejichž kombinací se dosáhne požadovaných vlastností. Dentální slitiny kovů vynikají svými mechanickými vlastnostmi jako je pevnost a tvrdost. Jejich hlavní nevýhodou je estetika, proto se využívají do postranních úseků chrupu nebo jako nosníky konstrukcí pokryté estetickým materiálem. Z ryzích kovů se v protetické stomatologii využívá pouze titan a méně často galvanoplasticky zlato, stříbro a měď.
Dentální slitiny kovů se dělí
z hlediska použití:
- dentální slitiny pro klasické fixní zubní náhrady fazetované plastem
- dentální slitiny pro metalokeramiku
- dentální slitiny pro konstrukce částečných snímatelných zubních náhrad
z hlediska chemického složení:
- dentální slitiny ušlechtilých kovů
- dentální slitiny obecných kovů
Dentální slitiny ušlechtilých kovů obsahující nejméně 75 % zlata a kovů platinové skupiny se dále dělí na čtyři typy a podle typu se z nich zhotovují inleje, zubní korunky, zubní můstky, zásuvné spoje, kořenové nástavby apod.
Dentální slitiny s redukovaným obsahem ušlechtilých kovů (25 % - 75 %) vynikají velmi vysokou tvrdostí a jsou vhodné pro rozsáhlé zubní můstky, třmeny, zásuvné spoje, konstrukce snímatelných zubních náhrad.
Dentální slitiny kovů – zlatoplatinové jsou vhodné pro napalování keramiky. Typická barva zlatoplatinových slitin je šedá až hnědošedá.
Dentální slitiny kovů – zlatopalladiové jsou také vhodné pro metalokeramiku, mají šedivou barvu.
Dentální slitiny kovů – stříbrné se dělí na dvě skupiny nízkotavitelné a vysokotavitelné. Nízkotavitelné stříbrné slitiny v ústech korodují, proto se již nepoužívají, dříve se z nich vyráběly kořenové inleje. Vysokotavitelné stříbrné slitiny obsahují kolem 40 % palladia, i přes to mají horší vlastnosti než slitiny s obsahem zlata a platiny.
Dentální slitiny chrómkobaltové a chrómniklové se využívají na zhotovování klasických fixních zubních náhrad (zubní korunky, zubní můstky), na metalokeramické zubní náhrady a na konstrukce částečných snímatelných náhrad.
Kovy jsou nejstarším materiálem užívaným v protetice. Zejména pro svoji pevnost, tvrdost a odolnost mají široké využití. Nevýhodou některých slitin je jejich snížená biokompatibilita a kovy zasahující do viditelného úseku chrupu nemusí vždy splňovat požadavky estetické stomatologie. Z ryzích kovů se v protetice zpracovává pouze titan, galvanoplasticky zlato, stříbro a měď. V ostatních případech se jedná o slitiny.
Zdroj: DOSTÁLOVÁ, Taťjana. Fixní a snímatelná protetika. 1. vydání, Praha: Grada 2004. .Počet stran 220. ISBN 80-247-0655-5.