I tohle se Vám může stát o Vánocích

Dobrou chuť! Letošní Vánoce probíhaly kupodivu v klidu a po celodenní hladovce jsem se na tu štědrovečerní večeři i těšil. Salát se letos povedl a tradiční kapr nemohl chybět. Vždycky říkám všem u stolu: „Hlavně pozor na kosti!“ Jenže v tu chvíli polknu a už vím, že se stalo něco, za co se mi všichni budou ještě dlouho posmívat. Zkrátka se mi kdesi v krku zapíchla kapří kost. Snažil jsem se zůstávat v klidu a nepanikařit. Zkusil jsem to zapít – nepomohlo to. Tak tedy rohlík, chleba – zase nic. Zbytek rodiny už těkal pohledem, co se bude dít dál, jestli se začnu dusit a někdo mě tady bude muset oživovat. Ne, že bych se dusil, ale zrovna příjemně jsem se teda necítil. Po několika pokusech vyndat kost doma jsem mimo jiné zjistil, že celá ruka manželky se mi do pusy nevejde. Nezbylo, než potupně odjet na pohotovost. 

Přerušení Štědrého večera ještě dostanu sežráno, ale co se dá dělat. Autem jsem zaparkoval před nemocnicí a mířím rovnou na oddělení ORL. Na Štědrý den si tady ale na doktora musíte zazvonit. K mému údivu bylo v čekárně poměrně dost lidí, tak jsem přemýšlel, jestli všichni měli stejné štěstí jako já. Zazvonil jsem tedy na zvonek. Zvedla ho sestra a ptala se, co mi je. Malý reprák byl tak nahlas, že každý v čekárně dobře slyšel, na co se mě sestřička ptala. V tu chvíli jsem se rozhlídnul po spolupacientech a musel na celou čekárnu prohlásit, že mám kost v krku. Čekárnou se rozezněl tlumený smích. To samé bylo v tu chvíli slyšet i z hlasu sestřičky na druhém konci linky. „Posaďte se, my si vás za chvíli zavoláme,“ řekla nakonec. Tak jsem se posadil a stěží odolával posměšným pohledům ostatních. Snažil jsem se vypátrat aspoň jeden lítostný, ale nějak se mi nepovedlo.

Ta doba, než mě sestra zavolala, mi připadala jako věčnost. Kost nepříjemně škrábala v krku. Moje obavy, že tu budu sedět celou noc, pak ale přerušila: „Tak si pojďte, pane.“ Vlastně jsem netušil, co mě tam čeká. „Tak jak vám chutnal kapr? Asi nic moc, co?“ neodpustil si doktor narážku. Na tohle člověk opravdu nemá co říct. Jen už jsem to chtěl mít za sebou. „Tohle půjde ven jak nic. Sestři, podejte kleště.“ Představa, že se mi někdo bude až tak hluboko v krku hrabat kleštěmi, mě moc nepotěšila. Na druhou stranu, pokud to pomůže a půjdu hned domů, tak to bude to ideální. „Tak si otevřete a dýchejte nosem.“ To znělo dost jasně. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se to stalo, ale najednou bylo nepříjemné škrábání v krku pryč a bylo po všem. První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, že kdybych takové kleště měl doma, tak jsem si mohlo pomoct sám a nemusel tady na celou čekárnu vykládat, že neumím jíst kapra.

Ne, že bych si od té doby rybu nedal, jen jí jím o něco opatrněji. Alespoň do doby, než si zvládnu sehnat ty kleště, kterými si kost kdykoliv z krku vyndám sám. A jak to o těch Vánocích dopadlo? Vlastně dobře, zas tak dlouho jsem pryč nebyl a rozbalování dárků jsem stihl. Ale vyprávějte tenhle příběh po svátcích v práci. Pak si pokaždé, když si dáte rybu, vyslechnete, jestli si vaši kamarádi mohou dát pivo, aby vás případně mohli odvézt do nemocnice s kostí v krku.