Zubní plak je měkký, lepivý, žlutobílý mikrobiální povlak (biofilm), který se usazuje zejména na místech se sníženou samočistící schopností chrupu. Zubní plak nacházíme nejčastěji v aproximálních prostorech a v oblastech dásňového žlábku. Skládá se z povrchové vrstvy a hlubších bakteriálních vrstev. Povrchová vrstva tzv. materia alba (bílé nestrukturované usazeniny v oblasti dásně, krčku zubu a na drsném povrchu zubního kamene) se dá snadno odstranit proudem vody. Hlubší vrstvy zubního plaku nelze již vodním sprejem odstranit. Bakterie žijící v zubním plaku patří k základním příčinám vzniku zubního kazu a parodontitidy. Množství zubního plaku závisí nejen na již zmiňované samočistící schopnosti chrupu a na dentální hygieně, ale také úzce souvisí s potravou bohatou na cukry. Zubní plak rozdělujeme podle místa, kde se nachází na zubní plak supragingivální (nad dásňovým lemem) a subgingivální (v dásňovém chobotu). Vznik zubního plaku prochází několika etapami. V první fázi dochází k usazování povlaku na očištěných zubech nejčastěji během hodiny, po jednom dnu nejčastěji dosahuje šíře 1 mm. V druhé fázi, druhý až tří den, tento povlak osídlují bakterie (např. Streptococus mutans, sanguis, mitis). Ve třetí fázi vzniku zubního plaku, od třetího dne do pátého, dochází ke změně bakteriální fluóry a s přibývající šířkou zubního plaku může vzniknout anaerobní prostředí, stále více se upevňuje vazba mezi bakteriemi a povrchem zubu. Postupně se z něj stává vyzrálý mikrobiální povlak, který může vést k odvápnění skloviny (počáteční stadium vzniku zubního kazu), k poškození parodontu, zánětu parodontu i k zápachu z úst (foetor ex ore). Odstranění zubního plaku probíhá mechanicky a chemicky, tzn. usazený zubní plak můžete účinně odstranit v rámci ústní hygieny. Vhodnými pomůckami při odstraňování zubního plaku jsou jednosvazkové a mezizubní kartáčky.

Zdroj: MUTSCHELKNAUSS, Ralf E. Praktická parodontologie. Klinické postupy. Přeložil doc. MUDr. P.Poledník. Praha: Quintessenz, 2002. ISBN 80-902118-8-7.